Dobrý den, zdravím, ahoj

05.12.2024

Článek původně vyšel ve Zpravodaji obcí Srch, Hrádek, Pohránov v srpnu 2020. Protože je stále aktuální, vydáváme jej na návrh jeho autora a po mírné úpravě i na tomto blogu.

Petr Diblík

Nedávno jsem četl článek o tom, jak je skvělé, když se lidi na sebe usmějí a pozdraví se, když se potkají. A že v jižních zemích to funguje mnohem líp než u nás.

Rád s tím souhlasím, ale má to jeden velký háček: složitá pravidla zdvořilosti. Týká se to mnoha jazyků včetně naší češtiny. Jde o to, že když se dva lidi potkají, nemůžou se "bezhlavě" pozdravit, ale musí nejdřív vyřešit otázku tykání a vykání.

A to se často komplikuje tím, že člověk hned neví, koho vlastně potkal (nemůže si vzpomenout, odkud druhého zná, je špatná viditelnost atd.). Jindy zase osoba společensky méně významná nechce být za takovou osobu považovaná, takže ve výsledku na žádný pozdrav ani úsměv nedojde. Anebo je použita neutrální podoba "Zdravím", která vlastně vyjadřuje zoufalství ze složitosti pravidel zdvořilosti.

Kdyby čeština nerozlišovala vykání a tykání, celá věc by se podstatně zjednodušila: Všichni by se pokaždé mohli zdravit stejně (buď vždy tykáním, nebo vždy vykáním).

Hned se nabízí otázka, který způsob by měl být ten vítězný. Osobně jsem pro tykání, a to z více důvodů:

1. Slovo "ty" označuje jednu osobu a slovo "vy" více osob. S existencí vykání v některých případech není poznat, jestli mluvčí jednomu člověku vyká, nebo více lidem tyká, anebo ještě něco složitějšího.

2. Tykání v češtině je v mnoha situacích kratší než vykání. A při zdravení a obecně v konverzaci nikdo o zbytečnou zdlouhavost nestojí.

3. Tykání vyjadřuje bližší vztah. Tomu rozhodně dám přednost před odtažitostí.

4. Vykání vzniklo z nedorozumění: V Římském císařství kdysi vládli čtyři císaři zároveň. A i když se zrovna jednalo o záležitost jen jednoho z nich, byl oslovován jako kolegium všech císařů – kvůli dojmu jednotné vůle. Nepochopením vznikl majestátní plurál (panovník o sobě mluvil v množném čísle) a od toho už bylo blízko k vykání. [zdroj: článek Vykání na české Wikipedii]

Opustit vykání rozhodně neznamená nastolit neomalenost místo zdvořilosti. Jazyky disponují dostatečným množstvím prostředků pro vyjádření různých úrovní zdvořilosti. Odklonem od vykání by tedy došlo "jen" k tomu, že mluvčí by mohl jít rovnou k věci, aniž by řešil jazykové složitosti.

Když si můžou tykat členové různých skupin (studenti, profesionální řidiči, vodáci a v neposlední řadě pracovníci čím dál většího počtu moderních firem), není žádný rozumný důvod, proč tykání nerozšířit plošně.

Když jiné jazyky bez problémů fungují, aniž by se v nich rozlišovalo vykání a tykání (např. světové jazyky angličtina a esperanto), tak to určitě může fungovat i v dalších jazycích včetně češtiny.

Možná ti vadí, že za socialismu taky byly snahy o zavedení plošného tykání a že neuspěly. Pojďme se však oprostit od minulosti, žít v přítomnosti a dívat se do budoucnosti.

Lidstvo během své historie zavedlo nespočet změn k lepšímu. Mnohé myšlenky sice na začátku zněly jako bláznovství (např. zrušení otroctví, zavedení volebního práva pro ženy, zákaz kouření v restauracích), ale nakonec se je prosadit podařilo. Plošné tykání může hrdě stát jako další v řadě…

Jdeš do toho s námi? 😉

Vytvořte si webové stránky zdarma!