Otázky a odpovědi

Vykání je sice tradiční a zakořeněná součást českého jazyka, ovšem zbytečně komplikuje vyjadřování. Když vykáme, trváme na používání gramaticky množného tvaru při oslovování jednotlivců z určitých skupin lidí, ale ne z jiných. Jde o nerovný a negramatický způsob vyjadřování, který zvýrazňuje rozdíly mezi lidmi a zatěžuje jazyk pravidly, jak s kým mluvit. Někdy to může vést ke konfliktům a k pocitům uraženosti mezi lidmi, pokud mají opačný názor na oslovení, které bylo protistranou zvoleno, anebo vytvořit bloky ve vztazích, když se lidé, kteří by si rádi potykali, ostýchají nabídnout tykání kvůli pocitu, že jim etiketa nedává právo ho protistraně navrhnout, nebo si nejsou jistí, jak by protistrana takovou nabídku vnímala.

Zvyk vykat některým lidem a tykat jiným často představuje stres v různých situacích. Například děti zvyklé tykat se musí naučit (někdy neochotně) vykat dospělým, než začnou chodit do školy. Pak je otázka, od kterého věku někomu vykat. Někteří vykají již patnáctiletým, jiní nevykají ani osmnáctiletým. A je na tom mladém člověku, aby si na tuto změnu zvykal. Někomu může zalichotit, že mu profesoři na gymnáziu vykají, jako kdyby byl dospělý, jinému může být tato náhlá změna v oslovování nepříjemná, například kvůli pocitu odtažitosti. A tak dále.

Jelikož vykání často slouží k vyjádření odstupu, může to způsobit nepříjemnosti těm, kteří preferují vroucí, přímý způsob vyjadřování. Zatímco někdo může například brát vykání ze strany někoho jako nekolegiální, někdo jiný se může pohoršovat nad tím, že mu tykání bylo vůbec nabízeno. A pak je tu skutečnost, že vykání je nedemokratické. Nutí člověka, aby vyjadřoval respekt jistým třídám lidí (je například považováno za neslušné nabízet tykání nadřízenému nebo tchánovi a tchyni), bez ohledu na objektivní zásluhy těchto lidí a na stupeň skutečného respektu, který pro ně máme v našich srdcích.

Zrušením vykání a zavedením výhradního použití gramaticky jednotného čísla "ty" a jeho skloňovaných tvarů pro oslovení jednoho člověka zjednodušíme komunikaci ve společnosti a odtrhneme význam slov "ty" a "vy" od kulturního nánosu s nimi spojeného.

Etiketa není zákon. Určitě bychom se měli chovat slušně a ohleduplně vůči jiným lidem. Jednotlivec však má právo zpochybňovat jednotlivá pravidla etikety a společnost je může přehodnocovat. Etiketa obsahuje pravidla, která vytvářeli lidé, a lidé se můžou mýlit. Slušné chování má být účelné a sloužit k usnadnění mezilidských vztahů. Není potřeba trvat na formě, jen abychom neporušili nějaké "dané" pravidlo. Pravidla, bez kterých se fakticky dá ve společnosti obejit, je třeba považovat za přežitek, a bylo by žádoucí je zrušit, nebo alespoň považovat daný zvyk za fakultativní.

Etiketa navíc rozhodně není něco, co se nemůže vyvíjet. Dnešní pravidla slušného chování jsou tolerantnější než ta, co existovala za Rakousko-Uherska nebo za první republiky, a spousta pravidel dříve běžných se již neuplatňuje. Například kdo by si dnes pamatoval, že kdysi bylo považováno za neslušné chodit venku bez pokrývky hlavy? Je mnohem víc takových společenských pravidel, již zaniklých, na která si obvykle ani nepamatujeme, a svět jde dál.

Vezměme si příklad klasické příručky bontonu z roku 1914, "Společenský katechismus", od J. S. Gutha-Jarkovského. Tato kniha obsahuje spoustu rad, které lze z dnešního hlediska považovat za překonané, často za úsměvné. Guth-Jarkovský však měl za to, že lidé budou slepě poslouchat jeho rady (jinak by nezvolil název "katechismus", což označuje něco, v co se má věřit a nezpochybňovat). Avšak od jeho doby přestala společnost praktikovat a očekávat spoustu pravidel, která prosazoval.

Dobrý příklad zvyku, který takřka vymizel, avšak v době Gutha-Jarkovského byl společensky očekávaný, je dodržování smutku. V minulosti bylo běžné, aby po úmrtí člena rodiny jeho pozůstalí po určitý čas nosili černý nebo alespoň tmavý oděv, zdržovali se veselých společenských událostí a respektovali jiná případná omezení. Guth-Jarkovský jistě věděl, že ne každý si přál dodržovat tyto omezující zvyky, neboť o nich napsal tohle:

"Po úmrtí příbuzného nutno po jistou dobu dbáti některých ohledů, v chování i v obleku, kterým žádný slušný člověk se nevyhýbá a pro památku zesnulého ochotně se jim podrobí, byť se mu tím i stala jistá újma ve mnohém, a byť i opravdový smutek byl v srdci, ne ve věcech zevních.

Veřejný smutek nezáleží ani tak na stupni lásky, který nás k zesnulému vázal, jako na stupni příbuzenství…" (redaktorův důraz)

Jinými slovy, autor otevřeně uznává, že dodržování smutku představuje pro pozůstalého velkou újmu, že je omezující, že jde o povrchní zvyk, který nemusí ani vyjadřovat opravdové pocity pozůstalého vůči zesnulému, a přesto nekompromisně (a dle mínění toho redaktora, poněkud drze) nařizuje čtenáři, aby se těmto omezením podrobil (ochotně!), aby byl považován za slušného člověka. Tohle bylo napsáno v roce 1914. A už po dlouhou dobu tyto zvyky nikdo nedodržuje. Dnes se najdou lidé, kteří ani nemají černé oblečení na pohřbu, natož aby dva týdny až dva roky (dle stupně příbuzenství) dodržovali smutek pro člena rodiny, kterého možná ani neměli rádi. Zcela výjimečně možná najdeme někoho, kdo by pár týdnů po pohřbu nosil tmavé oblečení. A kromě některých starých lidí na vesnici by ten, kdo by delší dobu dodržoval smutek, byl asi považován za exota. Aby však došlo k osvobození od takových omezujících a zbytečných zvyků, které zesnulému ani nijak nepomůžou, bylo kdysi třeba, aby víc a víc lidí ztratilo zájem o dodržování smutku a aby se vzepřeli typům jako Guth-Jarkovský. Můžeme udělat totéž s vykáním.

Ale někomu jinému se třeba nelíbí mít povinnost tobě říkat "vy". Co když si nepřejí oslovovat cizího člověka jinak, než oslovují kamaráda nebo člena rodiny? Třeba někdo nechce čekat na to, aby mu šéf, nebo jiná "společensky významnější" osoba nabídla tykání, a do té doby ji oslovoval použitím falešného množného čísla. Nemají také pocity těchto lidí být brány v potaz? Jestli zavedeme plošné tykání, problém se vyřeší. Řešení oslovovat každého jednotlivce s "ty" by eliminovalo nutnost o této volbě přemýšlet, jelikož by se jazyk řídil jen přísnou gramatikou: ty = jednotné číslo, vy = množné číslo. Tato slova by pak ztratila význam rozlišování mezi kategoriemi lidí a stupni odstupu mezi nimi a lidé by je začali vnímat jako neutrální pojmy.

I zavedení zvyku všeobecného tykání by nebránilo osobám, které jsou zvyklé si mezi sebou vykat, po vzájemné dohodě u vykání zůstat. Rozdíl by byl v tom, že by tykání každému bylo považováno za běžné a za společensky přijatelné a z vykání by se stalo něco, co se může dělat po dohodě, dobrovolně, nikoli povinně jako dnes.

Lidé jsou vychovaní, aby vnímali slovo "ty" jako intimní, a proto se občas velice hrubě vymezují, když jsou takto osloveni lidmi, které nevnímají jako známé nebo blízké. Chtějí ústní potvrzení, že je nevnímáme jako blízkého nebo jako kamaráda.

Když se potkají dva cizí lidé, už selský rozum jim ukazuje, že nejsou hned kamarády. Není logický důvod, proč by bylo nutné ústně podotýkat odstup, tedy pořád dokola zdůrazňovat, že je dotyčný, se kterým mluvíme "cizí člověk". Slovo "ty" pouze znamená, že oslovujeme jednotlivce, nikoliv skupinu. Proč je nutné toho jednotlivce ujišťovat ústním projevem, že ho neberu za kamaráda? Někomu se může taková odtažitost jevit i jako urážející: vyjadřováním "odstupu" dáváme člověku dopředu najevo jistou nedůvěru. Vyžadováním vykání od cizích lidí a od těch, se kterými zatím nehodláme mít blízký vztah, je nutíme, aby na nás mluvili nikoli přímo, ale skrz jakýsi filtr. "Ty" je ale slovem, které jen odráží skutečnou podstatu jednotlivce, tedy by nemělo být ztotožňováno s výrazem intimity.

Zkrátka jde jen o zvyk, a zvyk se může změnit. Pokud budeme brát "ty" jako gramatický tvar a nic jiného, lidé se postupem času zvyknou v tomto tvaru nevidět žádnou familiárnost. Už to bylo provedeno v jiných jazycích, můžeme to tedy udělat i v češtině.

Především chováním a selským rozumem. Proč je vůbec zapotřebí ústně podotýkat odstup? Na to nepotřebujeme uměle kodifikovaný jazykový projev, stačí mít vhodné chování. Například když víme, že jsme v pracovním poměru, budeme brát nadřízeného jako takového, budeme plnit jeho pracovní pokyny a nebude na to mít vliv způsob komunikace. Nebudeme předpokládat, že skutečnost, že si tykáme, znamená, že v rámci firmy neexistuje nějaká hierarchie.

I když si budeme plošně tykat, pořád nám zůstane spousta způsobů pro vyjadřování odstupu nebo intimity. Například to, že tykáme šéfovi, číšníkovi nebo obchodnímu zástupci, ještě neznamená, že ho budeme oslovovat s "Čus kámo". To, že kolegyni Katce tykáme, určitě neznamená, že si ji dovolíme říct "Kačeno" nebo dokonce "Ahoj kočko."

Pokud zrušíme vykání a slova "ty" a "vy" prohlásíme pouhými gramatickými tvary, tato slova přestanou vyjadřovat hierarchii a intimitu, a proto jim přestanou lidé při jejich používání přikládat takové významy. Ta slova v sobě nemají vrozený význam respektu, blízkosti nebo odstupu, jde jen o konotace, které jim společnost přidělila. Tyto konotace jim také mohou být společností odebrány.

"Respekt" je slovem, které má více významů a se kterým lidé do jisté míry manipulují. Jeden jeho význam vyjadřuje ohleduplnost a vzájemný dohled na cizí práva a potřeby. Takový respekt je správný a měl by ho projevovat každý každému. Avšak "respekt" také může znamenat "úctu", tedy zacházení s člověkem, jako kdyby byl něco více, něco lepšího, ba dokonce něco posvátného. To je i případ vykání se "společensky významnější" osobou – vykání je často projevem rozdílů mezi lidmi, ne-li nadřazenosti. Takový postoj se nám jeví jako překonaný, jelikož není v souladu s hodnotami pokrokové demokratické společnosti. Skutečnost, že je někdo starší, nebo na vyšší pozici, nebo i zkušenější, neznamená, že je lepší než ty, nebo že si automaticky zaslouží respekt. Navíc ne každý cítí respekt vůči všem těm lidem, kterým mu etiketa přikazuje ji vyjadřovat. V takovém případě se nám zdvořilá artikulace úcty jeví jako pokrytecká.

Pokud jde o zdvořilost obecně, ne každý má potřebu ani chuť se vyjadřovat velice zdvořile, mnoho lidí dává přednost neformálnímu vyjadřování a přímosti před přehnanou zdvořilostí, která jim může připadat spíše trapně. Pokud tedy člověka přímo neurážíme, nevidíme důvod, proč by bylo nutné v komunikaci s ním pořád používat zdvořilostní fráze, které ani nemusí mít pro každého skutečný význam. Jestli navíc pod záminkou projevování úcty trváme na vykání člověku, který o to nestojí (například v případě podřízeného, který odmítne nabídku tykání ze strany nadřízeného), pak se dá říct, že nevyjadřujeme hmotný respekt, neboť odmítáme komunikovat s člověkem tak, jak si to přeje on sám a jak je mu možná příjemnější.

I bez vykání je možné projevit úctu, vyjádřit, že si někoho vážíme a chovat se ohleduplně. Zaprvé je na to mnoho jiných frází (počínaje oslovením jako "Vážená paní, vážený pane"), které zde nekritizujeme (tato iniciativa je zaměřená výhradně na zrušení vykání), zadruhé se to dá vyjádřit i různými druhy neverbální komunikace. Oproti tomu je také možné se fakticky chovat s despektem, i když člověku vykáme. Například sarkasmem. Nebo třeba tím, že bychom nemožné stařeně, které bychom jinak vykali, neuvolnili místo v hromadné dopravě.

Dalo by se argumentovat, že tykáním lépe respektujeme člověka, než když mu vykáme, neboť ho oslovujeme přímo, a ne skrz nějakou bariéru, čímž mu vyjadřujeme důvěru, stejně jako jeho skutečnou podstatu jednoho člověka, a tudíž rovného občana demokratického státu.

Nápad přejít na plošné tykání není motivován touhou přebírat zahraniční vzory. Příklad angličtiny s jejím univerzálním "you" nebo severských jazyků, ve kterých se již téměř výhradně tyká, jen slouží jako důkaz, že společnost, ve které se nerozlišuje mezi tykáním a vykáním, může fungovat, aniž by to vytvořilo problémy v komunikaci.

Naše iniciativa je reakcí na zápory, které ve dvojím oslovování vidíme, počínaje tím, že český bonton vykání vnucuje. Dle současných mravů nelze komukoliv libovolně tykat, aniž bychom vzbuzovali pohoršení. Vidíme to jako zbytečnou zátěž. Myslíme si, že to, co ztratíme, bude nepatrné v celkovém kontextu jazyka a že odměnou budou výhody, spočívající ve zjednodušení, zdemokratizování a zmodernizování projevu. Pouze se zbavíme jedné konvence, která poněkud komplikuje komunikaci, vytvářejíc bariéry a zbytečně podotýkajíc rozdíly mezi lidmi. Prosazujeme zavedení jednodušší, uvolněnější, demokratičtější komunikace, která by měla prospět Čechům mluvícím česky. To, že se něco nějak v tuzemsku dělá, ještě neznamená, že by se zde věci nemohly dělat lépe.

Skutečnost, že komunisté něco dělali, není sama o sobě důvodem, abychom se tomu vyhýbali. Nikdo zde nenavrhuje návrat bolševických hodnot a naše důvody, proč chceme zavést plošné tykání, jsou odpovědí na aspekty vykání, které považujeme za nežádoucí, nezávisle na jakékoliv dřívější ideologii. Pozitiva, která vidíme v eliminaci vykání, mají konkrétní důvody, které jsme shledali na základě naší zkušenosti s tímto zvykem v postkomunistické době. Nemáme žádný úmysl tímto znovu zavádět zvyky z doby minulého režimu. Tykání prosazujeme výhradně ve světle moderních reálií.

Je argumentačním klamem tvrdit, že je něco špatné jen na základě toho, že to zavedl nějaký režim v minulosti. Všichni víme, že komunismus napáchal spoustu špatných věcí. Jenže například to byli právě komunisti, kdo zákonně zrovnoprávnil muže a ženy (tak opěvovaná První republika to nikdy neudělala). Asi to neznamená, že máme odsoudit rovnost pohlaví jen kvůli tomu, že toto v těchto končinách zavedl komunistický režim. Je tedy třeba posoudit návrh zrušit vykání na základě jeho vlastních výhod a nikoliv na základě toho, zda by se to líbilo komunistům či ne.

Nutno dodat, že ani komunisté v praxi neprosazovali to, co my tady, tedy úplné zrušení vykání. Spíše praktikovali tykání v konkrétních skupinách soudruhů, například na určitých pracovištích, avšak vykání nadále používali, například v armádě při služebním styku nebo ve školách. K plošnému tykání tedy nikdy nedošlo.