
Proč chceme, aby se výhradně tykalo
I když má čeština hodně ustálený zvyk oslovovat některé kategorie lidí množným zájmenem "vy", což se obecně pokládá za tradici a za slušné chování, my v tomto zvyku shledáváme zbytečnou zátěž pro společnost a pro jednotlivce. Někomu se sice tento zvyk líbí a spousta lidí je na něj alespoň zvyklá. Avšak jsou i tací, kterým tento rozdíl v oslovení rozdílných skupin lidí z různých důvodů vadí. I ti, kteří jsou s vykáním zásadně smíření, se můžou občas setkat s potížemi v přecházení z vykání na tykání a s rozhodnutím kdy vykat a kdy tykat. Nejde o zvyk, který by byl naprosto bezproblémový.
Zájmeno "ty" oslovuje jednotlivce druhou osobou jednotného čísla, tedy naprosto stačí k tomu, abychom vyjadřovali skutečnou podstatu jednotlivce, kterého oslovujeme. Vykání nás nutí, abychom používali množné číslo, i když oslovujeme jen jednu osobu. Toto nejen že komplikuje jazyk, ale může se zdát, že bychom měli jednotlivce oslovovat jako něco více, než skutečně je. Vysvětlení hledejme v původu vykání. Stručně řečeno, jde o pozůstatek z doby feudalismu, kdy panovnici začali oslovovat sami sobě množným číslem. Máme však za to, že je nejen jednodušší, ale i přirozenější a upřímnější, abychom jednotlivce oslovovali výhradně jednotným číslem.
Dnes je i v České republice vykání na ústupu. Mnozí mladí lidé si víceméně hned na potkání potykají a mnoho moderních firem již přešlo na plošné tykání jako součást firemní kultury. Je spousta spolků, kde si lidé automaticky tykají. Navíc dnešní společnost nelpí na konvencích, jak to bylo v minulosti. Vzhledem k tomu, že se dnes vykání v češtině využívá o dost méně, než to kdysi bývalo, myslíme si, že nastal vhodný okamžik, abychom udělali změnu v jazyce a zrušili tento zvyk. Sice se to může zdát jako radikální, ne-li kontra-kulturní návrh, avšak jde o pokračování směrem, kterým společnost už jde. Zavedení plošného tykání má potenciál usnadnit komunikaci a tím poskytnout i jisté zlepšení v mezilidských vztazích.
Klíčový problém s tímto dvojím oslovením je skutečnost, že se přecházení z vykání na tykání v českém prostředí řídí pravidly etikety, která jsou založená na dost nedemokratickém konceptu společenské nerovnosti. I když je v praxi spousta lidí, kteří tuto etiketu neznají, nebo ji striktně nedodržují, v 21. století nám stále radí odbornici na etiketu (Ladislav Špaček a jiní), abychom se při setkání s cizími lidmi řídili zásadou, že si vykáme, než nám "společensky významnější osoba" nabídne tykání. Tímto způsobem etiketa upřednostňuje výsady určitých lidí na úkor rovného přístupu a nebere v úvahu pocity těch druhých v dané záležitosti. Proč by lidé měli mluvit odtažitě a čekat na iniciativu staršího člověka, šéfa, služebně starších kolegů, ba i opačného pohlaví (ženy v případě mužů), aby mohli používat kolegiálnější oslovení? Jde o jasnou nerovnost a o bezohlednost vůči pocitům určitých kategorií lidí.
Ale proč vlastně tento zvyk i v 21. století přetrvává? Praktika vykání bývá opodstatněna těmito hlavními důvody:
Je to vyjádření respektu vůči druhé straně, zejména pokud je na určité pozici, starší atd.
Je to vyjádření odstupu. "Ty" se prý hodí spíš pro intimnější známosti (člen rodiny, kamarád apod.) než pro ty formální a více profesionální (cizí člověk, vztah nadřízený-podřízený, apod.).
Problém s vykáním shledáváme právě v těch důvodech, proč bývá uplatňováno. Za prvé, že zvýrazňuje hierarchie mezi lidmi. Ve svobodné a demokratické společnosti máme mít stejný respekt pro každého poctivého člověka, ať už jde o prezidenta republiky nebo o údržbáře, cizího člověka nebo kamaráda, staršího nebo mladšího, nadřízeného nebo podřízeného. Samozřejmě, že existuji určité hierarchie, ale jejich hodnota je spíš úřední či provozní, nikoliv morální. Přece nepotřebuji k diferenciaci lidí, abych některé z nich oslovoval, jako kdyby byli dva tam, kde je pouze jeden. To, že vykáme, ještě neznamená, že je projevený respekt upřímný. Proč je nutné, abychom stále někomu ústně projevovali respekt? A co když nechci být nucen někomu projevovat respekt jen na základě jeho pozice? Neměli bychom mít neutrální styl mluvy, který lze používat stejně se všemi lidmi bez ohledu na jejich věk, pohlaví nebo postavení?
Pokud jde o vyjadřování "odstupu", tak se nám trvání na vykání jeví jako naprosto zbytečně odtažitý způsob komunikace. Proč je nutné nějak ústně artikulovat cizímu člověku skutečnost, že ho nepovažuji za sobě blízkého, ujišťovat ho, že ho neberu za kamaráda? Přece oba víme, že jsme si cizí, že máme především pracovní vztah atd. Jde o prostý selský rozum. Když ti řeknu "ty" a přitom nedělám nic jiného, o jaký hmotný odstup jsem tě vlastně připravil? To, že ti tykám, ještě neznamená, že hned očekávám kamarádství nebo že mám nějaký skrytý úmysl. Neznamená to, že jsem tě oslovil "čus, kámo" nebo "ahoj, kočko!" Vím dobře, že to není patřičné, a proto to nedělám. Ale proč bychom ten odstup měli dodatečně artikulovat ústně a bavit se spolu skrz nějaký filtr? I když náš vztah není přímo kamarádský, není to důvod, abychom se nebavili přímo. Slovo "ty" jen vyjadřuje, že oslovuji jednu a ne dvě nebo více osob. Na tomto slovu by tedy nemělo být nic intimního nebo příliš blízkého.
Ve skutečnosti bývá toto jazykové specifikum někdy používáno nejen jako nástroj slušnosti, ale i jako zbraň. Třeba tím, že někdo začne tykat někomu, komu by jinak vykal, aby ho urazil. Nebo naopak, že by vykal někomu, komu by jinak tykal, aby mu dal najevo, že mu není sympatický. Zavedením "ty" jako jednotného oslovení pro jednu osobu bychom zbavili jazyk jednoho způsobu, jak lidi urážet.
Podívejme se na několik nepříjemných situací, které při pokusech o dodržování etikety vztahující se na tykání a vykání mohou nastat a běžně nastávají. Například:
Ve firmě je šéf, který nabídl tykání všem lidem v oddělení, až na jednu kolegyni. Rád by jí to nabídl také. Jenže se z dvou důvodů ostýchá to udělat. Za prvé, že jde o ženu, za druhé, že ona je výrazně starší než on. I když mu dle etikety coby jejímu nadřízenému plně přísluší, aby jí tykání nabídl (bez ohledu na její pohlaví a věk), není si jistý, že by to měl v tomhle případě udělat. Bud' neví, že dle etikety na to má nárok, nebo ví, ale stejně se kvůli jejímu věku a pohlaví ostýchá. Takto bývá tato pracovnice v kolektivu vyčleněná jako jediná, s kým si jinak hodný a přímočarý šéf vyká. Ráda by si to se šéfem vysvětlila, ale neví, jak by to udělala, aniž by porušila etiketu. A tak si dlouhodobě a zbytečně vykají, přestože by oba chtěli přejít na tykání.
Šéf podřízenému automaticky tyká. Podřízený teď má před sebou dilema. Má to brát jako automatickou nabídku tykání a tykat mu taky? Nebo má šéfovi z respektu vůči němu nadále vykat? Šéf sice jako první porušil etiketu tím, že zaměstnanci bez nabídnutí začal tykat, ale zaměstnanec si nyní neví rady, zda si může dovolit tykání opětovat.
Někdo se pohybuje v kruzích, kde si s některými jednotlivci potykali, s jinými nikoliv. Jelikož s těmito lidmi není vždy v každodenním styku, má problém pamatovat si, s kým si tykají a s kým si vykají. To někdy vede k trapným situacím, kde se s danou osobou vyhýbají přímému oslovení, aby viděli, co z toho vznikne, nebo se jeden z nich musí toho druhého ptát "tykáme si, nebo si vykáme?"
Do firmy s převážně mladým osazenstvem přijde nový zaměstnanec o patnáct let starší než věkový průměr ostatních zaměstnanců. V kolektivu si všichni tykají. Avšak mají teď dilema, co dělat s tím nováčkem. Mohou mu coby služebně starší zaměstnanci nabídnout tykání oni? Nebo mají počkat na něj, aby jim to on coby věkově starší nabídl? A nabídne jim to vůbec, vzhledem k tomu, že je služebně mladší?
Některé situace se nám mohou zdát i hodně smutné. Například:
Tchán a tchyně nevěstě při svatbě s jejích synem nenabídli tykání. Od té doby uplynulo více let a stále to neudělali. Žena se cítí zraněnou, je jí nepříjemné rodičům svého manžela, se kterými má jinak skvělý vztah, pořád vykat, avšak nepovažuje za vhodné, aby jim ona coby mladší tykání nabídla. Ostýchá se jich zeptat, proč jí tykání nenabídli, z obavy, že by je tím mohla urazit. Poprosí manžela, aby se u nich o nabídku tykání přimluvil, manžel však odmítne být v dané záležitosti prostředníkem a otázka zůstává pro manželku nevyřešená.
Firmu řídí hodný a milý majitel. Má vcelku přímý, vroucí a soucitný přístup ke svým zaměstnancům. Avšak v jedné věci je nedůsledný: některým zaměstnancům nabídl tykání, jiným ne. Někteří z těch zaměstnanců, se kterými si vyká, se kvůli tomu cítí, jako kdyby byli méně hodnotnými členy firmy, a ptají se, zda majitel nepreferuje ty, se kterými si tyká. Coby "slušně vychováni" lidé se samozřejmě neopovažují majiteli nabídnout tykání sami. Tímhle způsobem se ve firmě vytvářejí zbytečně rozdílné vztahy s majitelem a ne všichni zaměstnanci se cítí být rovni.
Starší člověk nabídl mladšímu tykání. Taková komunikace by mu byla příjemná. Ten mladší se tomu však brání, nebo dokonce nabídku přímo odmítne, jelikož je zvyklý vykat starším a nejde mu přes pusu jim tykat. On to bere jako vyjádření úcty vůči tomu staršímu, kdežto ten starší to bere jako zbytečně odtažitý způsob komunikace. Ten mladší mu ale ze zvyku odmítá vyhovět a trvá na druhu oslovení, který si ten starší ani nepřeje.
Je ale jednoduchý způsob, jak se všem těm problémům vyhnout. Kdybychom se rozhodli odebrat slovu "vy" společenský význam a řídili se prostou gramatikou, že s "ty" oslovujeme jednoho člověka a s "vy" dva nebo vice lidí, všechny nepříjemné situace typu těch shora uvedených by zanikly. Takto bychom eliminovali trápení a případně i bolest, kterou může jedno malé slůvko způsobit.
To, že má česká společnost zakořeněné vykání a tykání, neznamená, že to nikdy nemůže zaniknout. V angličtině tento rozdíl před staletími zrušili a nikdo v anglosaských zemích nemá problém rozlišovat, kdo s kým "pásl husy" a kdo ne. Vykání (nebo "onikání") bylo zrušeno i ve Švédsku (z velké části kvůli iniciativě jednoho politika v roce 1967) a pod vlivem tohoto příkladu následně i v Norsku. V kanadské provincii Québec se mluví francouzsky, ale zatímco ve Francii vykají a tykají podle podobné etikety jako v ČR, v Québecu vykají převážně jen cizím lidem a ne známým, a přece nemají problém rozlišit, kdo je šéf a kdo podřízený apod., ani dodržovat patřičný odstup. Navíc i v češtině dnes mluvíme méně formálně, než bylo dříve zvykem. Například je dnes běžné, že si lidé vykají a zároveň se oslovují křestním jménem, kdežto dříve to bylo spíše rezervováno pro rodinu a pro lidi, kterým jsme to povolili. Oslovení příjmením dříve mělo podobný význam jako vykání dodnes a bylo běžné, že se lidé v práci oslovovali i "pane", "paní" (eventuálně spolu s příjmením, titulem), minimálně když šlo o nadřízeného. Dokonce se i přátelé kdysi často oslovovali příjmením. Dnes, ať už si tykáme či vykáme, je běžné se v práci vzájemně oslovovat křestním jménem, i když mluvíme s nadřízeným, a nijak to neubírá na profesním odstupu. Proto se nám vykání zdá jako pouhá další zbytečná bariéra v mezilidské komunikaci.
Setkali jsme se i s názorem, že by se místo plošného tykání mělo zavést plošné vykání. Prý by to mohlo podnítit lidi k větší zdvořilosti. Z více důvodů s touto alternativou naprosto nesouhlasíme. Za prvé, vedlo by to k použití gramaticky množného tvaru k označení jednotlivce. Ošizení češtiny o gramaticky jednotný tvar by mohlo způsobit zmatek v situacích, kde je těžké rozpoznat z kontextu, zda mluvíme o jednom člověku, nebo o více lidech. Za druhé, vyžadovalo by to mnohem radikálnější změnu v komunikaci než v případě zavedení plošného tykání. Rodiče a děti by si museli začít vykat, partneři a kamarádi taktéž. Za třetí, je spousta lidí, kteří o hodně zdvořilý projev nestojí, kteří se chtějí bavit neformálně, ba i hrubě. Pokud nepřesahují jistý rámec slušnosti nutný pro klidné občanské soužití, je to jejich volba, není jim třeba obřadní zdvořilý projev vnucovat. Každopádně, již dnes je tykání na vzestupu, tenhle tvar bychom proto měli upřednostnit. Vykání může prostě z češtiny vymizet, aby pak přirozenější tvar "ty" zůstal jako výhradní oslovení v jednotném čísle.
Argumenty pro zrušení vykání můžeme shrnout takto:
Ulehčení komunikace: Zrušením vykání by se snížila formálnost, a to by mohlo vést k uvolněnější a přirozenější komunikaci mezi lidmi. Může to také napomoci vytvoření přátelštější a rovnocennější atmosféry.
Odstranění bariér: Vykání může vytvářet hierarchické rozdíly mezi lidmi, zejména ve firemním prostředí. Odstraněním vykání by se tyto bariéry mohly snížit, a to by mohlo napomoci k lepší spolupráci v týmu.
Snížení sociálního nepohodlí: Pro některé lidi je obtížné rozhodovat, jaká forma oslovení je správná, což může způsobovat sociální nepohodlí. Pro některé lidi je také nepříjemné vykat a nechat si vykat. Je jim prostě příjemnější používat jen jednotné číslo. Odstraněním vykání by se odstranilo toto rozhodování a lidé by se mohli ve společnosti cítit pohodlněji.
Zrychlení procesů: Zrušení vykání by usnadnilo a zrychlilo komunikaci mezi lidmi, zejména při pracovních a obchodních jednáních. To by mohlo vést k větší efektivitě a úsporám času.
Zde uvedu příklad, jak se dá chovat slušně, i když nevykáme. Jednou jsem byl v obchodě s oblečením, kde jsem čekal na uvolnění zkušební kabiny spolu s jednou mladou ženou. Ona tam přišla dříve než já, kdežto jsem já byl blíže ke kabince. Když z kabinky vyšel předchozí zákazník, měl jsem možnost tam vejít jako první, avšak zdálo se mi férové, abych ženu, která tam byla dříve, pustil jako první. Jelikož šlo o dost mladou osobu, usoudil jsem, že bych si ji mohl troufnout oslovit tykáním, aniž bych způsobil větší skandál. Proto jsem ji oslovil: "Rač dál, byla jsi zde přede mnou." Tímhle způsobem jsem sice porušil formální etiketu, avšak vůči ní jsem projevil hmotnou slušnost, neboť jsem jí ohleduplně dal přednost při využití kabinky.
Proto zde prosazujeme iniciativu, aby se český národ přeorientoval na tykající kulturu a aby začal tolerovat oslovení každého jednotlivce gramaticky správným jednotným číslem bez ohledu na jeho věk, postavení, nebo vztah k mluvčímu, a tím usnadnil komunikaci mezi lidmi. Není žádný praktický důvod, proč by nebylo možné si to osvojit. Tímto z jazyku nezmizí nic, co je zásadní pro efektivní komunikaci. Naopak, zavedením plošného tykání komunikaci odlehčíme a zdemokratizujeme.