Anglické zájmeno "you" dnes známe jako univerzální druhou osobu – používá se bez ohledu na to, zda mluvíme s jedním člověkem nebo se skupinou, a zda mluvíme formálně či neformálně. Ale nebylo tomu tak vždy. V minulosti existovaly dva tvary: jednotné číslo "thou" a množné číslo "you". První z nich však z běžného užívání nakonec vymizel. Jeden odpovídající výklad, šířený řadou českých zdrojů, uvádí, že "you" dnes v angličtině není ekvivalentem univerzálního tykání, jak by mnozí očekávali, ale že v angličtině si ve skutečnosti všichni lidé vykají. Který výklad je ten správný a jaké to má důsledky pro mezilidskou komunikaci? V tomto článku se pokusíme věci uvést na pravou míru. Podívejme se na historii nahrazení zájmena "thou" zájmenem "you", proč k tomu došlo a co to znamená pro vykání a tykání v moderní angličtině.

Historie: "thou" vs. "you"

Ve staroangličtině (cca 5. až 11. století) se používaly jiné tvary zájmen, ale již ve střední angličtině (12. až 15. století) se začaly ustalovat dvě základní varianty druhé osoby:

• "thou" – jednotné číslo, neformální: odpovídá českému ty

• "you" (archaicky "ye") – původně množné číslo: odpovídá českému vy

Od 14. století začal mít tvar "you" sociální funkci – používal se při mluvě s nadřízenými, šlechtou nebo neznámými osobami, zatímco "thou" zůstával pro přátele, děti nebo podřízené. Vlivem zdvořilosti a sociální hierarchie začal být tvar "you" vnímán jako uctivější a bezpečnější. "Thou" mohlo být vnímáno i jako urážlivé.

Podobný rozdíl existoval a stále existuje i ve francouzštině (tu vs. vous) nebo němčině (du vs. Sie).

V angličtině ale došlo k posunu, který tento rozdíl smazal.

Změna: Jak "you" vytlačilo "thou"

Proměna slova "you" na univerzální zájmeno pro druhou osobu začala probíhat v 17. století, kdy "thou" postupně mizelo ze spisovného i běžného jazyka. V 18. století už "you" bylo jedinou běžně používanou formou pro druhou osobu, ať už jednotnou, nebo množnou. Běžně uváděným důvodem je, že s tím, jak se střední třída v Anglii rozrůstala a jak se více lidí začalo stěhovat do větších měst, vznikla obava, aby mluvčí neurazil sobě společensky rovného, případně neznámého člověka. Lidé proto začali pro jistotu používat "you" pro každého, s kým se setkali.

Existuje však i jiné vysvětlení, podle něhož "you" znělo natolik podobně jako "thou", že se tyto dva tvary jednoduše sloučily v jeden. (Tyto dvě teorie se nemusí vzájemně vylučovat).

Moderní angličtina: "you" jako univerzální zájmeno

V dnešní angličtině je "you" univerzálním zájmenem druhé osoby, bez ohledu na to, ke kolika lidem mluvíme nebo jaký je náš společenský vztah.

Např.:

• You are my best friend. (Jsi můj nejlepší kamarád.)

• You are all invited. (Všichni jste zváni.)

• Can I help you, sir? (Mohu vám pomoci, pane?)

Ale je "you" tykání nebo vykání? Výše uvedený historický přehled by mohl vést k domněnce, že jelikož jednotné číslo "thou" v angličtině vymizelo ve prospěch "you", které znamenalo "vy", moderní angličtina praktikuje univerzální vykání. Jak už bylo zmíněno, řada českých autorů dala anglickému "you" právě tento význam. Tento výklad však považuji za příliš zjednodušující. Pojďme se tedy blíže podívat, jak rodilí mluvčí angličtiny tomuto zájmenu rozumí a jak ho používají.

Základním argumentem ve prospěch výkladu, že moderní anglické "you" má blíže k tykání než k vykání, je skutečnost, že moderní anglicky mluvící jej vnímají jako jednotné číslo, pokud oslovují jednu osobu, a jako množné číslo, pokud oslovují dvojici nebo skupinu. Myšlenka, že se jedná o nějaký druh univerzálního množného čísla, běžného anglicky mluvícího člověka nenapadá. Důkazem toho je také skutečnost, že při oslovování více než jedné osoby má mnoho anglofonních tendenci používat složitější fráze, jako například "you all" (vy všichni), "you people" (vy lidi) nebo "you guys" (doslova vy chlapi, dnes se však používá bez ohledu na pohlaví oslovených). Navíc některé dialekty přišly s novým slangovým nebo lidovým množným číslem pro "you", například "youse" (někteří mluvčí z Austrálie a Nové Anglie) nebo "yinz" (někteří mluvčí ze Skotska nebo Pensylvánie).

Dobře, mohl by někdo namítnout, ale nevyjadřuje angličtina vykání titulem a příjmením a tykání křestním jménem? Podle toho výkladu jsou oslovení "Sir", "Ma'am", "Dr. Smith", "Mrs. Jones" atd. ekvivalentem vykání, zatímco oslovení "Molly", "Jack", "Bob", "Anne" atd. vyjadřují tykání. I když má tento argument něco do sebe, zaprvé, oslovování příjmením není vykání, jelikož nemá vliv na použité zájmeno druhé osoby. Jinak řečeno, není na tom nic z množného čísla. Za druhé, i když je pravda, že stejně jako vykání může být oslovování "Mr. Smith" vnímáno jako uctivější než oslovování jednoduše "John", dnes je pro anglicky mluvčí čím dál běžnější, že se oslovují křestním jménem hned od začátku vztahu, někdy dokonce od prvního kontaktu. Zdá se, že tento trend začal v Severní Americe, ale je stále běžnější i ve Spojeném království. Dnes se může stát, že i například úředník bude oslovovat občana křestním jménem, ​​což by v České republice bylo nemyslitelné. Dnes mají lidé tendenci oslovovat křestním jménem i svého zaměstnavatele nebo šéfa a nikdo z toho nedělá velkou věc. Taková je zkrátka dnešní anglosaská kultura.

Dalším souvisejícím bodem je, že angličtina postrádá poněkud složitý systém obratů spojený s rozdílem mezi vykáním a tykáním, který má čeština. To se týká konkrétně pozdravů, což je základem české etikety. V češtině je považováno za velice důležité zdravit lidi správným způsobem, v závislosti na tom, zda si tykáte nebo vykáte. Pokud si netykáte, je "Dobrý den" téměř jediným přijatelným pozdravem. Použití "Ahoj" nebo "Nazdar" ke zdravení někoho, komu máš vykat, je považováno za drzé. Angličtina však taková pravidla nezná. Pozdravy jako "Hello" nebo "Hi" jsou neutrální. V Americe se dokonce může stát, že když někdo osloví neznámého muže na ulici, aby se na něco zeptal, řekne prostě "Hey buddy" (Hele, kámo). I když to možná není nejvybranější chování, nikoho to nijak zvlášť nepohorší. Stručně řečeno, dnešní angličtina má poměrně neutrální mluvu, která netrvá na používání různých obratů k oslovení různých skupin lidí tak, jako to dělá čeština.

Logickým závěrem výše uvedené analýzy je, že v moderní angličtině není "you" ekvivalentem univerzálního vykání. Možná to platilo v minulosti, ale vzhledem k tomu, jak toto slovo dnes používají a vnímají anglofonní mluvčí, už toto vysvětlení není opodstatněné. Nanejvýš by odborník na gramatiku mohl konstatovat, že "you" funguje podle gramatických pravidel množného čísla; významově však slovo prošlo sémantickým posunem a dnes je univerzálním pojmem, který je chápán jak jako "ty", tak jako "vy".

Protože jej nelze použít k rozlišení mezi různými skupinami lidí, současné použití slova "you" se spíše blíží univerzálnímu tykání než univerzálnímu vykání. Původ "you" coby množného čísla a jeho dřívější použití k vyjádření vykání tedy selhává jako argument v prospěch zachování vykání v češtině. Spíše skutečnost, že angličtina jako celek méně rozlišuje, jak se má mluvit s různými kategoriemi lidí, lze brát jako argument ve prospěch odstranění vykání, neboť v anglicky mluvících zemích je společnost schopna fungovat i bez takových rozdílů.