Obejdeme se bez vykání? Vždyť ho nepotřebujeme ani dnes!
Ohledně tykání a vykání panují různé názory, nicméně zatím většina Čechů toto dvojí oslovení akceptuje, a spousta lidí si na vykání docela potrpí. Jsou i tací, kteří tvrdí, že se doslova osypou, když jim cizí lidé tykají. Když se ale nad tím člověk pořádné zamyslí, uvědomí si, že je v dnešní době spousta situací, ve kterých si normálně tykáme. Třeba že ve skutečnosti přestává být vykání tak uznávaným vyjadřovacím prostředkem, jak kdysi býval. Podívejme se do toho blíže, prozkoumejme rozsah situací, v jakých nám tykání běžně stačí, bez ohledu na rozdíly mezi lidmi, kteří právě spolu mluví.
Na začátku snadno konstatujeme, že si v rodině všichni tykají. Ten příklad se nám možná bude zdát jako samozřejmý, jde přece o lidí, kteří jsou si blízcí. Avšak je většinou praxi, že tykáme i vzdáleným příbuzným, které jen zřídka vídáme, nebo členům rodiny, od kterých jsme spíš odcizení. Až na výjimky je to běžné. Tu tam jsou časy, kdy děti vykaly vlastním rodičům, i když se ještě najdou tací, kteří si na tuto praxi pamatují.
S tím také souvisí skutečnost, že dětem běžně tykáme. To děláme odjakživa a jde o druh komunikace, který je pro dítě nejjednodušší a nejpřirozenější. Je sice otázkou, proč to děláme. Je to proto, že dítě vidíme jako něco nižšího než dospělý? Konstatujme, že jsou děti také lidé, a není třeba je zesměšňovat nebo s nimi zacházet jako s nižšími bytostmi. Proto bych se domníval, že způsob oslovení, který lze použít s dítětem, by měl stačit i pro použití s dospělým. Není-li ponižující tykat dítěti, pak by nemělo být ponižující nebo dehonestující, když dospělému tyká dítě nebo jiný dospělý. K té poznámce bych dodal, že žádné dítě nemá v sobě vrozený pud někomu vykat, ani vrozenou potřebu, aby někdo vykal jemu. Kdyby dospělí nikdy neřekli dítěti, že má vykat cizím lidem nebo dospělým mimo rodiny, nikdy by ho nenapadlo něco takového dělat. (Jen výjimečně uslyšíme námitku nějakého dítěte, že mu někdo tyká, což je snad způsobeno tím, že nechápe, proč dospělí chtejí po dítěti nebo po jiných dospělých jinou formu komunikace, než tu, kterou oni používají s dítětem).
S tím souvisí i to, že si děti vždy navzájem tykají, je to pro ně přírozené. Jak to, že děti nepotřebují vykání, aby spolu efektivně komunikovaly? Je to proto, že děti mají tendenci být k sobě přímější než dospělí? Může to tak být, ale jistě mi nebude nikdo tvrdit, že všechny děti jsou spolu automaticky kamarády, že žádné dítě nikdy nechce od jiného dítěte mít odstup, nebo že děti mezi sebou neznají cizí lidí. To prostě není pravda. Děti znají také dynamiku, kdy by raději byly kamarády s jedním vrstevníkem než s druhým. Nepotřebují k tomu vykání, prostě se nebudou kamarádit s těmi vrstevníky, se kterými nechtějí. Když děti k efektivní vzájemné komunikaci nepotřebují vykání, proč to potřebují dospělí? Jinak řečeno, vzhledem k tomu, že lidé coby děti nemají potřebu vykat si se svými vrstevníky, proč by s tím měli vůbec v dospělosti začínat?
Jelikož si děti vždy tykají, je logické, že tak činí i žáci ve škole. Stojí za zmínku, že to neplatí pouze na úrovni základních a středních škol, ale že studenti běžně pokračují v automatickém tykání i na vysokých školách. A to i přesto, že už jsou dospělí a že standardním pravidlem etikety je, že když se dva dospělí, kteří se neznají, potkají, vykají si, dokud se nedohodnou jinak. V praxi však vysokoškoláci vykácí řeč mezi sebou nepoužívají, snad až na výjimky (např. v případě mladého studenta, který vyká mimořádně staršímu). Toto představuje jasnou výjimku ze standardních společenských norem o vykání, avšak obecně nevede k tomu, že by se všichni vysokoškoláci automaticky považovali za přátele nebo byli neschopni udržet od některých kolegů odstup, v daném případe odmítnout konkrétní spolupráci, apod.
Kromě obchodů, služeb, úřadů, a některých středoškolských tříd je zaměstnání jedno z prvních míst, kde se člověk může setkat s pravidelným vzájemným vykáním. Hodně zobecněně, kdysi bývávalo běžné, že si zaměstnanci vykali s nadřízenými a dokonce i mezi kolegy, jen ti blízcí si tykali a tykání s kolegy nešlo automaticky očekávat. V mnoha, ne-li ve většině českých firem, je ještě dodnes větší či menší výskyt vykání. Určitě je stále mnoho lidí, kteří vykají svému šéfovi (ať už šéf tyká nebo vyká jim), stejně jako těch, kteří si s některými kolegy tykají, ale s jinými si vykají. Záleží na firemní kultuře. Stejně tak však platí, že I když jde o pracovní poměr, je dnes spousta firem, které mají zavedenou politiku plošného tykání. Ať už pracuješ ve Vodafonu, v KPMG, v Kauflandu, nebo v různých IT firmách nebo start-upech, proste nastoupíš do práce a tam si budou všichni tykat, a to i přes firemní hierarchii. A i presto není žádným problémem pro tyto kolektivy, aby fungovali, aby rozlisovali mezi roli šéfa a podřízeného, apod. Maximálně se muže stát, že při prvotnímu zaváděni tyto praxe bude někdo mít potíže si na ni zvyknout (většinou si nakonec zvykne), nebo že se někdo, komu se to příčí, rozhodne v takové firmě nepůsobit, což je také jeho volbou. A to ani nemluvě o dělnických oborech, kde je zažitou praxi, že si kolegové tykají, a že si zároveň tykají s mistrem nebo stavbyvedoucím. Když tykání stačí dělníkům na stavbě, proč by nemohlo stačit lidem v korporátní firmě? Když si mistr nebo IT manažer dokáže udržet svou autoritu bez použití vykání, proč by to šéf ve státní agentuře nebo v advokátní kanceláři nemohl taktéž?
Abychom se na chvíli přesunuli do méně formálního prostředí, je typické, že když někdo seznámí svého kamarada s dalšími přáteli (například na večírku, v diskotéce, nebo na akci), noví známí si řeknou "ahoj" a pokračují tykáním, aniž by to někdo nabídl, přestože se teprve setkali. Navíc v české společnosti panuje obecný trend, že když se lidé setkají přes společné zájmy, víceméně automaticky si tykají. V některých společnostech (například v trampském hnutí) by použití jakékoli jiné formy oslovování než "ty" skutečně odporovalo jejich zavedené etiketě. To platilo již v 19. století v Sokolu, neboť Sokolové se vždy považovali za bratry. Jejich tykání jim uznal i přísný Guth-Jarkovský. Existují i další spolky, kluby a sociální skupiny, kde vám po přijetí nikdo neřekne "vy", bez ohledu na váš věk, postavení v klubu nebo zkušenosti v oblasti společného zájmu. V nich tykání s vedoucími cleny nijak neubírá na jejich autoritě.
Je zkrátka jasné, že v dnešní společnosti není tykání si s mnoha lidmi ničím výjimečným. Proč tedy nemůžeme dotáhnout věc do konce a vyřadit vykání i z jiných kontextů? Ve slovech "ty" a "vy" není nic, co by vyžadovalo, aby byla použita k oslovování toho jednotlivce či onoho, v jejich podstatě jde pouze o jednotné a o množné číslo, kterým společnost přidala určitý
rozlišující vyznám nikoli zásadní pro efektivní komunikaci.
Na závěr si dovolím udělat takové přirovnání k Schengenské zóně. Před několika desetiletími existovaly po celé Evropě hraniční kontroly, které byly důkladné prováděny. Většina lidí to pravděpodobně považovala za nutnost a málokdo tento systém zpochybňoval. Pak někoho napadlo zavést volný pohyb osob v rámci Evropy a postupně se rozšiřovaly otevřené hranice od státu ke státu. Dnes až na výjimky zmizely hraniční kontroly mezi většinou evropských zemí. Tam je možné volně přecházet ze státu do státu bez zatěžování úředními kontrolami a lidé to berou jako něco normálního. Pevně věřím, že je s vykáním totéž: dnes to vnímáme jako nedílnou součást společenské komunikace a mnoho lidí si neumí představit, že by ho nepoužívali. Kdybychom jej ale zrušili, věřím, že by společnost nejenom začala hledět na výhradné používání "ty" jako na něco naprosto normálního, ale že by si lidé po nějakém tom desetiletí stěží pamatovali doby, kdy se vykání běžně používalo.